| Základní informace o intervalovém snímání |
Intervalové snímání (anglicky time-lapse, v češtině též označované jako časosběrné snímání) je metodou, kdy snímající přístroj pořizuje sérii obrázků v pravidelném intervalu po určitou dobu. Výsledkem intervalového snímání je buď adresář obsahující sérii snímků určených k prohlížení metodou slideshow, nebo samostatný videosoubor vytvořený z dílčích obrázků sekvence vhodným softwarem. Bez ohledu na to, zda pro vizualizaci sekvence použijeme slideshow nebo videosoubor, prohlížíme si snímky podstatně vyšší rychlostí, než jakou byly původně nasnímány. Díky tomu můžeme zrychleně pozorovat procesy, které jsou za normálních podmínek příliš pomalé pro naše vnímání - například vývoj a rozpad oblačnosti, východy a západy Slunce či Měsíce, hru světel polární záře, růst rostlin nebo jejich rozkvétání, dělení buněk a vývoj mikroorganizmů, stavbu budov, dopravní ruch ve městech a mnoho dalších. Za intervalové snímání lze považovat i animace snímků oblačnosti pořízených z geostacionárních družic nebo meteorologických radarů - ty však představují zcela odlišné technologie než s jakými se při intervalovém snímání běžně setkáváme, proto se jimi zde nebudeme zabývat. Zatímco někdo se intervalovým snímáním zabývá pro odborné nebo popularizační účely, jiní se mu věnují čistě pro zábavu nebo pro potěšení ze zajímavých záběrů.
Já se k "timelapsování" prvně dostal v roce 2003, pravidelněji se mu začal věnovat od roku 2005, v současnosti je mým hlavním koníčkem. Níže uvedené texty původně vznikaly v období mezi roky 2005 až 2008, kdy timelapsvání nebylo až tak rozšířenou aktivitou jako dnes (2023), nicméně řada obecných doporučení má trvalou platnost - proto je níže více méně ponechávám. V současnosti již na internetu nalezneme spoustu nádherných až uměleckých timelapsových videí, doprovázených krásnou hudbou, často pořízených i pokročilejší technikou než používám já. Většina mých timelapsových sérií je bez doprovodné hudby, je zaměřena na nějaký konkrétní meteorologický nebo atmosferický jev, jeho delší vývoj, kde to jde se pokouším o kombinaci pozemních záběrů se snímky z meteorologických družic, případně radarů. Budu rád, když mé timelapsy budou využívány např. při výuce přírodopisu či fyziky na základních školách, až po výuku meteorologie na vysokých školách nebo na meteorologických školeních pilotů, nebo prostě pro pouhou potěchu kohokoliv nad krásami procesů probíhajících na obloze.
Intervalové snímání je možné realizovat více způsoby, na těchto stránkách se zaměříme především na digitální fotoaparáty. Vedle intervalového snímání se setkáváme s obdobným pojmem, sekvenčním snímáním (někdy též "sériové" snímání). Základní rozdíl mezi intervalovým a sekvenčním snímáním je především v rychlosti snímání. Zatímco při sekvenčním snímání se přístroj snaží pořídit co nejvíce snímků za určitý časový interval (omezený rychlostí zápisu na kartu a velikostí vyrovnávací paměti fotoaparátu), při intervalovém snímání přístroj pořizuje snímky v určitém pomalejším, nastavitelném intervalu. Na intervalové snímání lze tedy pohlížet jako na cíleně zpomalené sekvenční snímání. Sekvenční a intervalové snímání se dále liší tím, že zatímco při sekvenčním snímání je zpravidla přístrojem uzamčena expozice i ostření, při intervalovém snímání je lze ponechat pro každý snímek nastavitelnými. Rozdíl je i ve způsobu aktivace snímání: sekvenční snímání je aktivováno stiskem spouště, která musí být po celou dobu snímání stisknuta, jejím uvolněním je snímání ukončeno. Naproti tomu intervalové snímání je zpravidla zahájeno prvním stiskem spouště, kterou lze následně uvolnit, a série je ukončena až opětovným stisknutím spouště či jiného tlačítka přístroje (nebo dosažením limitu počtu snímků, nebo zaplněním paměťové karty).
Přestože hlavním tématem těchto stránek je intervalové snímání oblačnosti a jiných atmosférických jevů, většina níže uvedených poznámek má obecnější platnost. Intervalové snímání oblačnosti se od snímání jiných objektů liší především rychlostí vývoje, resp. změn vzhledu oblačnosti, vyžadující interval snímání v jednotkách sekund. Pro většinu typů oblačnosti postačuje interval kolem 5 sekund; pro rychle se pohybující či vyvíjející oblačnost je žádoucí zkrátit tento interval přibližně až na 1 sekundu, jindy naopak postačuje interval delší, kolem 10 sekund. Proto za klíčový parametr při volbě vhodného přístroje lze považovat možnost nastavit nejkratší interval snímání na cca 1 až 10 sekund. Vzhledem k tomu, že oblačnost, kterou bychom intervalovým snímáním rádi zachytili, zaujímá zpravidla poměrně velkou část oblohy, je dalším z preferovaných parametrů přístroje nebo příslošenství širokoúhlost objektivu. Vzhledem k tomu, že vývoj a pohyb oblačnosti zpravidla doprovázejí značné a rychlé změny světelných poměrů jak v rámci snímaného políčka tak v průběhu času, je vhodné nějakým způsobem "zmrazit" expozici - ideálně využitím manuálního režimu expozice (režim M). Jindy, například při timelapsech kolem západu a východu Slunce, je nutné nějakým způsobem regulovat expozici - buď ponecháním automatického režimu expozice, nebo její ruční regulací, případně pomocí přednastavených funkcí (u pokročilejších externích "intervalometrů"). Konečně, poslední klíčovou vlastností je nutnost ručního zaostření objektivu na nekonečno, nebo přepnutí do režimu snímání, kdy přístroj sám automaticky uzamkne ostření na nekonečno. Tím se vyhneme možným problémům s ostřením na difúzní či méně kontrastní oblačnost (pro některé přístroje představující značný problém), a zároveň tím šetříme akumulátor přístroje.
Z hlediska způsobu realizace lze intervalové snímání rozdělit na dvě základní skupiny:
Ovládání přístroje (kamery) pomocí nějakého externího zařízení. Řídícím zařízením může být notebook, tablet nebo mobil, nebo zařízení navržené a zkonstruované speciálně pro tyto účely - externí časovač (angl. "timer", nebo "intervalometer"). Propojení externího zařízení s foťákem je realizováno buď kabelem nebo bezdrátově (Bluetooth nebo WiFi). Bezdrátové propojení výrazně zvyšuje spotřebu energie, proto powerbanka je v takovém případě téměř nutností. Při bezdrátovém propojení si dejte rovněž pozor na přehřívání přístroje, může zvyšovat šum snímků. Při externím ovládání z počítače nebo mobilu pak máme možnost ukládat snímané obrázky přímo do řídícího počítače či smartphonu, v případě smartphonu ale hrozí rychlé zaplnění paměti mobilu.
Řízení intervalového snímání přímo digitálním fotoaparátem. Vše, co potřebujete, je samotný fotoaparát, dostatečně stabilní stativ, zásoba baterií, ideálně powerbanka, a dostatečná kapacita paměťových karet. Pak můžete intervalové snímání provozovat kdekoliv - při toulkách přírodou, na horských túrách, resp. kdekoliv kam vás osud zrovna zavane bez počítače. Nyní již tuto funkci podporuje většina vyspělejších přístrojů.
V současnosti tyto vlastnosti již splňuje většina přístrojů, v minulosti to ale nebylo samozřejmostí.
A ještě jedna důležitá poznámka závěrem: životnost závěrek fotoaparátů je poměrně omezena, přičemž je kratší u digitálních zrcadlovek (dále jen DSLR) - řádově vyšší desítky tisíc záběrů. To by se sice mohlo zdát poměrně hodně, ale pokud často snímáme sekvence dlouhé stovky až tisíce snímků, není tento limit nijak vysoký. Z tohoto důvodu se pro účely intervalového snímání hodí spíše kompakty nebo systémové přístroje ("bezzrcadlovky") než DSLR kamery s klasickým sklápěcím zrcátkem. Dále, pokud váš přístoj má možnost nastavení pouze elektronické závěrky (na některých přístrojích označováno jako "silent shooting"), rozhodně ji použijte, výrazně tím prodloužíte jeho životnost. A u DSLR přístrojů navíc nastavte trvale (během intervalového snímání) předsklopené zrcátko.
---------------------------
Mým prvním timelapsovacím digitálem byl Kodak Easyshare P880, který měl na svou dobu (cca 2006-2007) vynikající širokoúhlý objektiv (24 mm), přednastavitelné zaostření na nekonečno, výborné barevné podání a na tehdejší digitální přístroje skvělou expoziční dynamiku. Jeho intervalové snímání začínalo na 10 sekundách, avšak s omezením počtu snímků v sérii na 99:-(( Tento limit v praxi znamenal, že při snímání delších sekvencí bylo nutné spouštět intervalové snímání opakovaně každých16,5 minuty (při nastaveném intervalu 10 sekund) - což mimo jiné vyžadovalo i dostatečně pevný stativ, resp. jeho podloží. Právě limit 99 snímků byl nakonec hlavním důvodem, proč jsem koncem roku 2007 přešel pro intervalové snímání na přístroje Ricoh.
Přechod na fotoaparáty Ricoh GX100, s nejkratším nastavitelným intervalem 5 sekund a zároveň neomezeným počtem snímků v sérii (omezený pouze kapacitou paměťové karty a výdrží baterie) byl pro mě ve své době obrovským skokem vpřed. V letech 2008 až 2015 jsem používal dva přístroje Ricoh GX100; jejich asi nejvýznamnějším neduhem bylo snadné pronikání prachu na senzor (a tedy občas nutnost odeslání k vyčištění do servisu v Německu). V roce 2012 jsem si pak pořídil "systémový" Ricoh GXR s modulem A16 (s APS-C senzorem, zřejmě utěsněným proti prachu), se kterým jsem zároveń postupně přešel na zpracování timelapsů z raw souborů. Jeho slabinou byl vysoký šum při vyšším ISO, silně omezující využití pro timelapsy noční oblohy. Více o intervalovém snímání fotoaparáty Ricoh zde (pouze anglicky).
V roce 2016 jsem si pořídil Samsung NX500 (postupně s objektivy Samyang 12mm F2.0 NCS CS, Samyang 8mm F2.8 UMC Fisheye II a Asahi Takumar SMC 55mm F2 M42), jehož APS-C senzor je oproti snímači Ricohu GXR A16 za horších světelných podmínek výrazně lepší. Pro intervalové snímání používám externí ovladač, podrobnosti zde. S tímto přístrojem jsem pořídil řadu pěkných timelapsů (zatím - 2023/07 - má nasnímáno asi 200 tisíc snímků), doposud ho používám.---------------------------
Nakonec, pro konverzi série snímků do některého ze standardních typů videosouborů budeme potřebovat i vhodný software. Prvních asi 10 let jsem snímal pouze do JPG formátu. V takovém případě v prvním kroku zpravidla potřebujeme zmenšit nebo oříznout původní velký snímek do rozměru políčka finálního videosouboru. Samozřejmě by bylo možné snímat rovnou do malého formátu (a ušetřit tak místo na paměťové kartě), avšak tím bychom se vzdali např. možnosti dodatečné volby oříznutí záběru. Pro tento krok jsem používal Adobe Photoshop, ve kterém jsem dělal i některé další základní úpravy snímků; v současnosti je však již spousta jiných sw možností. V dalším kroku potřebujeme ze série zpracovaných statických snímků vytvořit jediný videosoubor. Opět je zde více možností, já dlouho používal RAD Video Tools pro vytvoření AVI souboru, VirtualDub pro jeho případné úpravy, a nakonec TMPGEnc pro jeho následnou konverzi do finálního MPEG1 formátu, MPEG Streamclip nebo QuickTime 7 Propro konverzi do QuickTime H.264/MOV souboru, resp. MediaCoder pro konverzi do H.264/MP4 formátu. Podrobný návod (z dnešního pohledu již značně zastaralý) pro konverzi série snímků do videosouboru touto cestou naleznete zde (anglicky, z roku 2008, dále již neaktualizovaný). Tuto cestu zpracování již nepoužívám.
V současnosti již zásadně snímám do RAW formátu, pro zpracování používám software LRTimelapse v kombinaci s Adobe Lightroomem, případně s doladěním ve Photoshopu. Pro finální konverzi do výsledného videa (s kompresí H.264 nebo H.265) nyní již výhradně používám VirtualDub2.
Více informací k intervalovému snímání a jeho historii lze nalézt např. na Wikipédii.